[fac_icon icon=“camera“ color=“#5e5e5e“ color_hover=“#dd9933″ font_size=“25″]Fotogalerie
Má to smysl?
Má to všechno smysl? Ve volném čase vést tréninky, po večerech chystat závody, víkendy místo na rybách trávit na soutěžích, místo čtení knížky sepisovat články na web, sporťáka vyměnit za dodávku, do které se vejdou aspoň 4 kola… píše Radek Janka na webu olomouckého biketrialu.
Stejnou otázku si kladu každý rok. A určitě nejen já. Týden před kempem mám pocit, že se to nemůže stihnout. Že nám sem Radek Janka poslal ty své dva spratky z facebooku, co kradou čas. Čas doladit vše, aby to klaplo, obtelefonovat, dopsat, objednat, nezapomenout na to a na to… V pátek si říkám, buď v klidu, v pondělí už máš na kemp dovolenou a vše se stihne. Jenže nemám, té práce je nějak víc než to vypadalo. Tak v úterý… Ráno telefonát, odpovídám Ne, ne, mám dovolenou, fakt ne, nemám na to čas… no tak jo, rychle mi to pošlete, ještě to udělám. Před polednem sejdeme v trialparku a všichni jsou na tom stejně, i oni chystali a chystali a chystali, všichni jsou unavení, vyšťavení. A to ještě nic nezačalo. V tu chvíli si říkám, tak jako každý rok předtím: Tohle je fakt naposled.
I když kemp začíná až ve středu odpoledne, v úterý po poledni se začnou sjíždět první účastníci. Zatímco tátové podkládají kola karavanů, děti se rozbíhají po trialparku a lezou po překážkách, jak kdyby byly doma na zahradě. A když se pak přijdou první rodiny registrovat, dostane při jejich vítání a zdravení mé skálopevné přesvědčení „Tohle je fakt naposled“ první ránu, která s jeho skálopevností otřese. Nemá být poslední.
Ahoj, my jsme se tak těšili!
Dobrý den, slyšeli jsme, jak jsou vaše kempy skvělé, tak jsme to přijeli taky zkusit.
Ahoj, konečně jsme tu, to je každý rok naše nejlepší dovolená.
Ten trialpark je nádherný.
…
Druhý den se jezdci rozdělí do skupin a díky tomu, že letos se nám konečně povedlo sehnat dostatek trenérů, jsou skupinky malé, po 4-6 jezdcích. Beru si foťák a při obcházení a focení nestačím žasnout, jak jsou ti trenéři dobří. Moc dobří. Vysvětlují, povzbuzují, ukazují. Každý z trenérů jakoby té skupince seděl jako ulitý. Každý je jiný, všímá si jiných věcí, učí a trénuje jinak, ale všichni skvěle. Navíc má jeden v kapse pro povzbuzení sladké pendreky, druhý bonusové kartičky na ledňáky nebo předbíhání u oběda, třetí vyhrožuje, že za trest jim strčí trávu do nosu J. Děcka poslouchají a je vidět, že mají chuť jezdit a učit se. V minulých letech u každé skupiny seděla skupina rodičů, pila pivko a pozorovala. Teď jsou rodiče ve skupině, chytají, radí, jsou součástí tréninku a i oni se učí. Všechno klape, další rána. A klapalo po celou dobu kempu. Víc než 100 lidí, z toho přes 50 jezdců a šlapalo to…
Každý rok se objeví nějaká nová skupina jezdců odněkud, kde to ani neznáme. Pamatuju si, jak se před pár lety v přihláškách objevilo třeba 6 Hříbků. Z Žampionové ulice. Už jich je sedm. Loni to bylo Veselí nad Moravou, halda jezdců ze začínajícího klubu. Z těch, co tu byli loni za nováčky, za ten rok vyrostli dobří jezdci a nejen to. Z tátů jsou trenéři. Letos to byla spousta nových jezdců z Českých Budějovic, kde se práce s dětmi pěkně rozjela a další nováčci z Blanska, Středních Čech. Určitě nevydrží všichni, přesto je to to, co mě vždy těší. Že zájemci přibývají a že jsou pořád lidé, kteří mají chuť jim věnovat své síly a volný čas.
V neděli při posledním tréninku pozoruji skupinku Dominika Puffera, koukám se, jak jeho jezdec jede na trubku (to jako fakt až tam nahoru??!) a když mi dojde, co po nich ten Dominik chce, říkám si, že nemá rozum, to přece nemůžou dát, znám je, vím, co umí. Jenže oni se na něj podívají, on kývne a skáčou dolů. Teda ne jen tak dolů, dolů přesně na hranku skruže a z té pryč. Dominik přesně věděl, co dělá. Udělali totiž za ty čtyři dny obrovský pokrok. A nejen oni. Na všech jezdcích pod vedením ostatních trenérů byly ty čtyři dny neskutečně znát. To byla další rána.
Poslední otřes mého skálopevného přesvědčení přišel, když všichni odjížděli, děkovali, loučili se. Někdo se loučil větou Trenére, mně fe bude ftýfkat…
Tak já nevím, jestli to bylo fakt naposled…
Smysl to totiž má.
Nevím, komu poděkovat dřív.
Sponzorům. Za jejich podporu.
Našim přátelům. Pomáhali se vším, co jsme potřebovali, opravovali, půjčovali, povzbuzovali.
Trenérům. I když na nich byla vidět únava, byli trpěliví a trénovali a trénovali. Dokonce i když oficiální tréninky skončily, hráli s jezdci neúnavně fotbal až do tmy. Dík všem, co jezdí léta letoucí i těm novým.
Jezdcům z klubu. Když skončily tréninky, nešli odpočívat, ale vydávali jídlo. Ráno nevyspávali, ale brzo vstávali a chystali v té velké zimě snídaně.
Jezdcům. Za to, jak na sobě pracovali. Jak se k sobě chovali, pomáhali si, povzbuzovali, učili se i jeden od druhého.
Rodičům jezdců. Tolik jste nám pomohli!
Firmě Pribina a Nominal za snídaně a panu Čudovi za obědy a večeře, Jirkovi Sehnalovi za kávovar.
Ochotným zdravotníkům. Jsem ráda, že neměli skoro co na práci.
Zveme vás na 10. ročník hamerského TrialCampu!
Tento kemp bude už desátý v řadě a my jsme rádi, že už se teď ptáte kdy, co a jak. Máme už základní informace o tom letošním. Další podrobnosti o tom, kdo vás přijede trénovat, co budeme vařit a jaké budou doprovodné akce budeme až do kempu aktualizovat.
Pokud se chystáte přijet na kemp již v úterý, dejte nám prosím vědět předem na alexandra.siller@gmail.com.
